Příběh uživatelky kochleárního implantátu

Kochleární implantát... Jak to začalo? Proč jsem ho nechtěla? Co jsem díky němu dostala? Co si o tom myslím?

Úvodem bych se chtěla představit. Jmenuji se Pavlína Šnajberková a je mi 17 let. Nyní studuji střední školu informačních služeb na škole pro sluchově postižené v Praze. Chtěla bych se podělit o svůj příběh s kochleárním implantátem, který by mohl pomoci dalším dětem, kteří jsou v podobné situaci.

To, že neslyším, se zjistilo v roce mého života. V roce a půl jsem měla svá první sluchadla. Cesta k mé operaci byla dlouhá a trnitá, ale to je jiný příběh než ten, co Vám chci napsat.

Začalo to během mých 11 let, v tuto dobu se mi můj sluch začal zhoršovat. Sluchadla, která jsem nosila, mi již nestačila a tak náš lékař oslovil mé rodiče, že bychom mohli začít uvažovat o kochleárním implantátu. Ať se rozhodneme co nejdříve, protože jakmile půjdu do puberty, tak to bude veliký problém, protože tyto děti špatně snáší ušní rehabilitaci. Ani rodiče v tuto dobu nevěděli, co bude pro mě nejlepší. Protože udělat takové rozhodnutí není vůbec jednoduché a hlavně jsem to rozhodnutí musela učinit já sama za sebe. Dovedete si představit dítě v 11 letech, že rozhoduje o něčem, co je na celý život. Samozřejmě vyslovit slovo operace pro mě znamenalo něco, jako konec světa. Víte, když člověk něco nechce, tak je těžké ho přesvědčit, že na tom bude lépe. Jste ve věku, kdy vám rady rodiny, přátel a lékařů, jsou naprosto lhostejné, protože pravdu mám já a nikdo jiný, ale rodiče to nevzdávali a pořád se mi snažili vysvětlit, že mi kochleární implantát pomůže se rozvíjet dál. I rodiče mi později řekli, že vůbec nevěděli, jak to bude dál, jestli opravdu to bude pro mě to nejlepší, protože to dopředu nikdo nevěděl.

Čím více jsme o tom mluvili, tím spíše jsem implantát nechtěla místo toho aby to bylo naopak. Zhoršila jsem se ve škole, ztrácela jsem kamarády, hádala jsem se doma s rodiči a méně jsem s nimi komunikovala. Veškerý čas jsem trávila ve svém pokoji na počítači, který najednou byl mým smyslem života. Největší průšvih byl ten, že jsem hledala pomoc na počítači místo toho, abych o tom všem mluvila s rodiči. Našla jsem příběh o jedné dívce, která své problémy řešila sebepoškozováním. Tak jsem je tak chtěla vyřešit taky, myslela jsem, že to všechno vyřeším ještě větší bolestí než tou, co jsem měla uvnitř. Začali jsme jezdit k psychiatričce, ale jednoho dne mi moje mamka řekla, že není nic, co bychom nevyřešili. Tak jsme spolu seděli hodiny a hodiny, mluvili a mluvili. Vysvětlila mi, že takto se problémy nevyřeší, že tím ubližuji sama sobě a hlavně i ostatním, kteří mě mají rádi. Pochopila jsem, že takto se to opravdu nevyřeší. Vysvětlovala mi, co to pro mě bude znamenat, že třeba až budu mít miminko, tak ho s KI uslyším, jinak ne a já jsem řekla, že tedy žádný nechci. Tehdejší moje logopedka mi nabídla setkání s pánem, který již implantát měl, vše mi vysvětlil a ukázal, jak to vypadá, jak to probíhalo po operaci, co vše už slyší a já ne. To setkání mi hodně pomohlo, abych pochopila, co pro mě implantát bude znamenat. Doma jsme denně společně mluvili, až jsem si uvědomila, že to myslí dobře. Nakonec jsem souhlasila, ale tím jsme ještě, vyhráno neměli.

Rozjela se řada různých vyšetření a pak jsme už jen čekali, kdy nám přijde přesné datum implantace. Pak nastal ten den, kdy jsem měla jít na operaci. Museli mi oholit vlasy na jedné půlce hlavy, kam implantát přijde a já jsem to oplakala, že mi moje vlasy mizí pryč. Probudila jsem se s neskutečnou bolestí hlavy, zvracela jsem, nemohla jsem ani spát. Nešlo to. Sestřičky mi pořád dávaly kapky proti bolesti, ale stejně to nepomáhalo. Říkala jsem si, že to musím vydržet. Byla jsem naštvaná na celý svět hlavně na rodiče, co mi to udělali, kdybych věděla, jak to bude bolet, tak bych na tu operaci nikdy nešla.

Konečně doma.

Kvůli KI jsem se musela hodně snažit. Musela jsem se naučit znovu mluvit, poslouchat, méně odezírat, naučit se poslouchat a poznávat nové zvuky. Musela jsem se naučit, jak správně používat KI. Hodně jsem jezdívala na logopedie a učila se artikulovat, nemluvit rychle, ale pomalu. Začínali jsme od slabik, pak následovala slova a nakonec věty. Nejdůležitější a nejtěžší bylo se naučit poslouchat a neodezírat. Vždy, když jsem jela na nastavování řečového procesoru, tak jsem musela dobře spolupracovat, aby mi byl správně nastaven. Píši, že jsem musela, ale tak to není, já jsem hlavně moc chtěla. Najednou mě to začalo bavit. Slyšela jsem i takové zvuky, které jsem dříve neslyšela. Například zpěv ptáků. Jen se pořád nedokážu orientovat ve skupině lidí, ale věřím, že mám ještě spoustu poznání před sebou.

Díky KI jsem dostala lepší sluch a myslím si, že je podobný k tomu opravdovému. Když je člověk pilný, tak se naučí, aby tomu tak bylo. Dnes už mohu říci, že nelituji dne, kdy jsem tuto operaci podstoupila. A jsem opravdu ráda, že jsme to nevzdala a dokázala jsem to. Díky implantátu je život snadnější a jednodušší. Protože to je ta NEJDOKONALEJŠÍ VĚC NA SVĚTĚ. KI určitě doporučuji každému, kdo ho potřebuje. Děkuji za ten lepší život s KI.

Chtěla bych vyjádřit poděkování rodičům, rodině, lékařům, logopedům a všem, kteří mi k tomu lepšímu životu pomohli.