Angina pectoris a Infarkt myokardu

Angina pectoris (AP) je klinický syndrom charakterizovaný záchvatovitou svíravou bolestí na hrudníku, často vystřelující do krku a levé horní končetiny. Příčinou je přechodná ischemie myokardu, která vzniká v souvislosti s fyzickou aktivitou, emočním stresem či chladem a současně zúžením průsvitu srdeční tepny. V důsledku aterosklerotického postižení nebo spazmu koronárních tepen (zúžení průsvitu o více než 70 %) vzniká v myokardu nepoměr mezi dodávkou a spotřebou kyslíku. Při včasném obnovení dodávky okysličené krve do srdečních svalových buněk nemusí dojít k jejich odumření.

Infarkt myokardu

Infarkt myokardu je ischemická nekróza srdečního svalu, která vzniklá v důsledku uzávěru nebo významného zúžení srdeční tepny trvajícím déle než 15-20 minut a tím nedostatečným zásobením svalových buněk okysličenou krví. Vzniká nejčastěji na podkladě aterosklerotických změn ve stěně cévy a může končit krvácením do aterosklerotického plátu nebo zanesením embolu do dalších částí srdečního řečiště a tím k uzávěru srdeční tepny. V důsledku neokysličení buněk srdeční svaloviny dochází k metabolickým změnám, jež vedou k narušení jejich funkce a následně k nekróze (odumření) buněk. Nahromadění některých metabolitů (laktát, serotonin, adenozin) způsobuje charakteristickou anginózní bolest či pálení na hrudi.  

Poškozená tkáň spouští zánětlivou odpověď a v dalším časovém průběhu se vyhojí vazivovou jizvou. Infarktové ložisko je méně pohyblivé a podle rozsahu dochází ke snížení výdeje krve srdcem. Snížením srdeční funkce může dojít k vzestupu tlaku v plicním řečišti, následnému plicnímu edému a poruše dýchání a dalšímu rozvoji kardiogenního šoku. Na rozdíl od anginy pectoris dochází u infarktu myokardu k odumření postižených svalových buněk srdce, bolest trvá déle než 15 minut a neustupuje v klidu ani po podání nitrátů. Infarkt myokardu může být transmurální – kdy postihuje více jak 3/4 stěny, širší než 2,5 cm a prostupuje celou stěnou srdečního oddílu a nebo laminární – postihuje určitou vrstvu svaloviny v rozsahu 1/3 až 1/2 stěny, nejčastěji má podobu subendokardiální.