Laboratorní příručka

Charakteristika

Urea je u savců konečným produktem odbourávání bílkovinného dusíku (-NH₂ skupiny aminokyselin), patří mezi odpadní produkty metabolismu. Amoniak, který se uvolňuje při odbourávání aminokyselin, je toxický zvláště pro mozek. Proto je NH₂ skupina dopravována různými transportními mechanismy (ve formě glutaminu nebo alaninu) do jater nebo ledvin. V játrech je ”detoxikována” tvorbou urey (močovinový cyklus), aby tak mohla být vyloučena z organismu. Dusík urey představuje asi 80 % celkového dusíku ztráceného močí-tohoto faktu se využívá při výpočtu tzv. dusíkové bilance.

Urea se vyznačuje vysokou difuzibilitou. Prochází přes všechny membrány difuzí, bez nosiče, podle osmotického gradientu. Proto je její koncentrace ve vodě krevní plazmy i ve vodě intracelulární tekutiny shodná. Koncentrace močoviny se stanovuje v různých biologických matricích.

Vylučována je převážně ledvinami-po filtraci krve v ledvinách přechází urea bez omezení do primární moči. Zpětná resorpce probíhá pasivním transportem z tubulů do intersticia a do krve tak rychle, aby bylo v každém místě proximálního tubulu dosaženo rovnováhy mezi tubulární tekutinou, peritubulárním prostorem a krví. 90 % urey se vylučuje ledvinami (po glomerulární filtraci se zpětně resorbuje 40-70 %), 10 % je vyloučeno trávicím traktem a kůží. Část urey, která se dostane do trávicího traktu, je metabolizována střevními bakteriemi obsahujícími ureázu na CO₂ a NH₃. Vzniklý amoniak se vstřebává do krve a je portálním oběhem transportován do jater.

Hladina urey v séru závisí na věku (nižší u dětí-pozitivní dusíková bilance díky růstu) i na pohlaví (vyšší u mužů). Po 40. roce života se koncentrace pozvolna zvyšuje. Vykazuje cirkadiánní variace, mezi 8. ‑ 14. hodinou se mohou hodnoty lišit o 20 %, rozdíly ze dne na den mohou být 15 ‑ 21 %. Terapeutické podávání velkých dávek steroidních hormonů (glukokortikoidy zvyšují odbourávání aminokyselin) nebo intenzivní trénink sportovců vede ke zvýšené syntéze urey. Snížené koncentrace jsou fyziologické v těhotenství. Důvodem jsou jednak zvýšené ztráty urey močí, způsobené zvýšenou glomerulární filtrací, jednak pozitivní dusíková bilance při výstavbě bílkovin plodu. Koncentrace klesá při redukci svalové hmoty. Tělesná poloha koncentraci urey neovlivňuje.

Indikace v krvi

-        diferenciální diagnostika renálních funkcí a stavu hydratace

-        stanovení bilance dusíku a hodnocení nutrice u pacientů s katabolismem proteinů

-        diagnostika krvácení do horní části GIT

-        diferenciální diagnostika poruchy vědomí (uremie)

-        doplňkový ukazatel jaterního selhání (dysbalance ureosyntetického cyklu)

-        použití pro výpočtové vztahy odvozených renálních parametrů (frakční exkrece, koncentrační indexy)

Indikace v moči

-        diferenciální diagnostika renálního a prerenálního selhání ledvin

-        hodnocení stupně katabolismu proteinů

Výpovědní hodnota

↑ Zvýšená koncentrace urey v séru/plazmě

-        zvýšené odbourávání proteinů (exogenních nebo endogenních) - hladovění, infekce, horečka, krvácení do trávicího ústrojí, rozsáhlé pohmožděniny, transfúzní příhody, sepse, pooperační stavy, generalizované zhoubné novotvary, podání kortikoidů; (hodnoty bývají v rozmezí 16-20 mmol/L)

-        akutní ledvinová nedostatečnost různé etiologie (více než 10 mmol/L, většinou 20-50 mmol/L), u akutního selhání je denní nárůst koncentrace asi o 10 mmol/L

-        chronická glomerulonefritida, pyelonefritida aj. chronické renální onemocnění

-        obstrukce močových cest, např. nádorem

-        snížení prokrvení ledvin pro hypovolemii (př. dehydratace, srdeční nedostatečnost)

↓ Snížená koncentrace urey v séru/plazmě

-        porucha syntézy urey (při sníženém příjmu bílkovin v potravě, deficitu některého z enzymů ureosyntetického cyklu nebo v terminálním stadiu onemocnění jater)

-        zvýšené ztráty močí

-        nízké koncentrace urey v krvi, způsobené genetickou poruchou některého z enzymů ureosyntetického cyklu nebo vážným poškozením jater, vedou k hyperamonemii.

Zdroje

Jabor, Antonín. Principy interpretace laboratorních testů. 2., přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada Publishing, 2020. s. 436. ISBN 978-80-271-1272-2.

Autorský kolektiv. Encyklopedie laboratorní medicíny pro klinickou praxi – verze 12. Pardubice: SEKK. [prosinec 2014].

Masopust J. Klinická biochemie, požadování a hodnocení biochemických vyšetření, I. díl., s. 74. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum; 1996. ISBN 80-7184-649-3.