Laboratorní příručka
Laktátdehydrogenáza_S/P |
Synonymum: | LDH_S/P |
Jednotky: | µkat/L |
Princip stanovení: | fotometrie , Atellica CH 930, Siemens |
Odběr: |
Odebíraný vzorek: | Krev |
Doporučený odběr do: | Plast, gel, aktivátor srážení (Sarstedt, hnědý uzávěr) |
Stabilta vzorků: |
Stabilita při 20 - 25 °C : | 7 d |
Stabilita při 2 - 8 °C: | 4 d |
Stabilita při -20 °C: | 0,5 r |
Provádíme: |
Příjem vzorků pro rutinu: | Denně |
Odezva rutinní: | Do 4 hodin |
Příjem vzorků pro statim: | Denně, 24 hodin |
Odezva na statim: | Do 1 hod. od doručení |
Vyšetření provádí: | Úsek automatizované analýzy OKB |
Referenční a interpretační meze: |
Věk od | do | Dolní ref. mez | Horní ref. mez | Jednotka | Další údaje | |
0D | 18R | 2,00 | 4,00 | µkat/l | ||
18R | 70R | 1,75 | 3,42 | µkat/l | ||
70R | 99R+ | 1,92 | 4,25 | µkat/l |
Zdroj referenčních hodnot: | NORIP (http://nyenga.net/norip/index.htm); Příbalový leták výrobce. |
Pokyny k preanalytice: |
Hemolytické sérum nelze použít (výrazně zvyšuje hodnoty). |
Pokyny pro oddělení: |
Odběr žilní krve vakuovým systémem |
Odběr žilní krve - zdroje chyb |
Doporučené množství plné krve prim. vzorku |
Pokyny pro pacienty: |
Návod: odběr krve (pacient) |
Klinické informace : |
Charakteristika Laktátdehydrogenáza (LD) je cytoplazmatický enzym a oxidoreduktáza o molekulové váze 34 kD. Vyskytuje se ve všech buňkách těla. Stanovení aktivity celkové LD není proto příliš specifické pro určité onemocnění. Je to buněčný enzym, přítomný v cytoplazmě všech buněk jako tetramer, tvořený 3 typy podjednotek. Nejrozšířenější jsou H (heart) a M (muscle), vyskytující se jako podjednotky molekuly LD v mnoha tkáních. Třetí, tzv. X forma se vyskytuje pouze ve spermiích. Různou kombinací podjednotek H a M tvořících tetramer, vzniká 5 izoenzymů: LD1 (H4), LD2 (H3M), LD3 (H2M2), LD4 (HM3) a LD5 (M4). Jednotlivé tkáně se liší jejich poměrným zastoupením. Význam stanovení LD se snižuje vzhledem k nespecifitě, hlavními diagnostickými oblastmi zůstávají stavy spojené s rozpadem buněk například v rámci nádorových onemocnění nebo hemolytických anémií. Zvýšené hodnoty LD jsou u poškození jater a svalové tkáně. Dříve se využívalo stanovení celkové aktivity a poměru izoenzymů elektroforeticky při diagnostice akutního infarktu myokardu zachyceného v pozdější fázi, tento význam LD však vymizel.
Indikace Diferenciální diagnostika ikteru a hepatopatií. Marker intravaskulární hemolýzy. Tumor marker (germinální tumory, lymfomy). Diagnostika myopatií. Diferenciální diagnostika akutního infarktu myokardu (IM) - stanovení aktivity LD je vhodné k zachycení IM v pozdějším období (po 5 dnech, kdy je zvýšená aktivita CK a AST již normalizována). Nevýhodou je poměrně malé zvýšení aktivity proti normálu a nízká specifita pro IM. Vhodné je stanovení spektra izoenzymů (celková aktivita LD nemusí být vždy zvýšena, přesto mohou být přítomny změny v poměru izoenzymů). Výrazně vyšší aktivita LD (a HBD) odlišuje akutní jaterní hypoxii od akutní virové hepatitidy, zvýšení LD je u selhání jater vyšší než zvýšení aminotransferáz.
Vyšší aktivity nacházíme v dětství: zvýšené hodnoty u novorozenců v 1. měsíci po narození klesají, mezi 1. ‑ 3. rokem se nemění, mírně klesají ve 3. až 4. roce, od 16. až 18. roku se nemění. Sezónní vlivy: v létě je aktivita LD až o 20 % vyšší. Bezprostředně po jídle hodnoty klesají, při sníženém příjmu tuků bylo také pozorováno snížení aktivity. S rostoucí hmotností aktivita LD u mužů i žen roste. Aktivita enzymů je obecně nižší o 10 ‑ 15 % vleže. V pupečníkové krvi nalézáme 2,7krát vyšší aktivitu, nejvíce je zastoupen izoenzym LD5 (na úkor LD1), jde o tzv. fetální typ LD. V těhotenství se aktivita LD nemění. Hodnoty aktivity LD jeví také rasovou variabilitu, u černé populace jsou vyšší.
Výpovědní hodnota ↑ Zvýšené hodnoty aktivity LD v séru
1) onemocnění myokardu (charakteristické izoenzymy: LD1 a LD2) - akutní infarkt myokardu-ze stanovovaných enzymů stoupá nejpomaleji a aktivita zůstává zvýšená nejdéle, nástup za 6 ‑ 12 hodin po atace, maximum za 24 ‑ 60 hodin (až 8krát zvýšené hodnoty), návrat k normálu za 7 ‑ 15 dní, LD1/LD2 je větší než 1 (tj. opačný poměr než u zdravého člověka); obdobné je stanovení HBD - akutní nedostatečnost levého srdce-aktivita 10 až 20krát vyšší, zvýšení izoenzymů LD4 a LD5
2) poškození jater (izoenzymy LD4 a LD5) - intoxikace organickými rozpouštědly-aktivita může být zvýšena až 100krát, LD je vyšší než AST a ALT - akutní selhání jater-aktivita 10 až 20krát vyšší, jde o zvýšení izoenzymů LD4 a LD5 (LD/HBD = 2,0 ‑ 3,0), porovnání s dalšími enzymy: LD > AST > ALT > GMD - metastázy do jater-5krát zvýšená aktivita, u primárního hepatomu zvýšení nebývá - hepatitida při infekční mononukleóze-přibližně 5krát zvýšená aktivita, LD pochází z monocytů (LD3), porovnání s dalšími enzymy: LD > ALT > AST > GMD -akutní virová hepatitida-hodnoty 2 až 3krát zvýšené (porovnání s dalšími enzymy: ALT > AST > LD > GMD) - cirhóza, obstrukční ikterus-hodnoty normální až 2krát zvýšené
3) krevní choroby - hemolytické anemie, megaloblastické anemie (aktivita zvýšena 10 i vícekrát, opačný poměr LD1/LD2) - hematologické malignity (př. akutní leukemie) aj. tumory-nespecifický indikátor, výše hladiny koreluje s objemem nádoru
4) ostatní - šok ‑ zvýšení všech izoenzymů - onemocnění svalů-zvýšení není tak výrazné jako u CK - infarkt plic-aktivita zvýšena 2 až 4krát, LD stoupá už v prvních 24 hodinách - onemocnění ledvin-tubulární nekróza, pyelonefritida, infarkt ledviny; zvýšení 2 i vícekrát
Přítomnost makroLD (komplexy LD s IgA, IgG nebo IgM) může celkovou aktivitu v séru zvyšovat i snižovat.
Klinický význam má elevace LD:
Zdroje Racek, J. et al: Klinická biochemie, 1. vydání. Galén, Praha, 1999. ISBN 80‑7262‑023‑1. Karolinum, Praha, 1999. ISBN 80‑7184‑971‑5. Jacobs, D. S. (editor): Laboratory Test Handbook, 3rd ed. with Key Word Index. Lexi‑Comp Inc., Hudson, 1994. ISBN 0‑916589‑12‑9. Masopust, J.: Klinická biochemie. Požadování a hodnocení biochemických vyšetření. Karolinum, Praha, 1998. ISBN 80‑7184‑649‑3. Chromý, V., Fischer, J.: Analytické metody v klinické chemii. Masarykova univerzita, Brno, 2000. ISBN 80‑210‑2363‑5. Schneiderka, P. a kol.: Kapitoly z klinické biochemie. Karolinum, Praha, 2000. ISBN 80‑246‑0140‑0 L.Thomas: Clinical Laboratory Diagnostics, TH Books 1998.
|